Proč jsem začala psát blog?

Odmalička mám v sobě zabudovaný jakýsi kompas. Vnitřní hlas, který mi říká, kudy se vydat. Dalo by se říct tvrdohlavost. Nebo možná silná vůle. To podle toho, jestli vás ten pocit nutí vypláznout jazyk na učitelku, když po vás chce něco, co se vám nelíbí, nebo podle toho, jestli vás přiměje vydělat si při studiu medicíny peníze a vyrazit s kamarádkou na transsibiřskou magistrálu.

Často jsem se snažila ten vnitřní hlas potlačit. Vždyť mě nabádal ke věcem, které jsou naprosto nerozumné, nebo dokonce bláznivé!

Nepovedlo se mi to. Naštěstí. Až ve svých třiatřiceti letech jsem pochopila, že tomu hlasu můžu důvěřovat. Že mě vede správnou cestou.

Když se po mateřské blížil můj návrat do práce v nemocnici, začal se zase silně ozývat. Děsila mě představa života, který vidím často kolem sebe, kolotoče mezi prací, domácností, voděním dětí do institucí a těšením se na víkend a pár týdnů dovolené. Jasně jsem věděla, že takhle žít nechci. Nechci žít ve vleku okolního světa. Chci být tím, kdo řídí svůj život.

Už na medicíně jsem věděla, že se chci zajímat o člověka komplexně. A že mým snem je, aby více lidí převzalo zodpovědnost za své zdraví. Nevěděla jsem, jak toho dosáhnout, a přišlo mi to nedostižné. Bláznivé! Nevěděla jsem, jakou specializaci na tohle potřebuji. A především, nevěřila jsem si.

Nejprve jsem pracovala tři roky jako anestezioložka ve fakultní nemocnici. Pak přišla mateřská a mé zájmy se posunuly směrem k otázkám zdraví mého i mých dětí. Objevila jsem psychosomatiku, začala studovat vztah těla a mysli, stravu a všechno kolem zdravého životního stylu. To jsou témata, která mě nejvíc baví a naplňují.

A hlavně jsem konečně v sobě našla sílu věřit svému vnitřnímu hlasu.

Došlo mi, že pokud si chci někdy splnit svůj sen, musím začít teď. Hned. Protože když budu čekat, až budu starší, vzdělanější, zkušenější… tak možná nezačnu nikdy. „Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby“ – to bylo motto naší kliniky, ze které jsem s těžkým srdcem odešla a vydala se jiným směrem.

A tak jsem se začátkem roku rozhodla, že začnu psát blog.

Abych se o své poznatky a myšlenky mohla podělit s co nejvíce lidmi. Abych motivovala ostatní ke změnám, které nejsou jednoduché, ale stojí za to. Abych mohla sdílet svou cestu za zdravím s těmi, kteří se chtějí vydat stejným směrem.

Popravdě, nápad psát blog mi od mého vnitřního hlasu přišel obzvlášť bláznivý. Slohovky jsem na gymplu nenáviděla ze všeho nejvíc. Dodnes mi dělá problém něco byť jen okomentovat na facebooku.

Ale víte co? Nápad projet s kamarádkou transsibiřskou magistrálu taky nezněl zrovna rozumně. A nakonec se ukázal jako jeden z nejlepších v mém životě.