Jak jsme se rozhodli přestěhovat na statek

Srpen 2021. Sedíme na dece uprostřed setmělého kempu na severu Itálie, děti chrupkají za námi ve stanu a my klikáme na inzerát z realitky, který mi přeposlali rodiče. Zemědělská usedlost, Olomoucký kraj, 900m², pozemek 3000m². „Hahaha, co to jako má být?“

Pár týdnů zpátky jsme se rodičům zmínili, že se manžel rozhodl odejít z práce a že nás tudíž napadlo, že už bychom teoreticky nemuseli bydlet v Praze. Rodiče nadšení vidinou toho, že by mohli vídat vnoučata častěji než jednou za dva měsíce, se pustili do hledání.

Takovou iniciativu jsme nečekali, ale proč ne. Ale zemědělská usedlost? Podlahová plocha 900m²? To ani náhodou. Co bychom tam dělali?

Nicméně fotky podloubí porostlého břečťanem a uzavřeného dvora se usadily do podvědomí a za pár dní jsme se oba přistihli, že nám pořád vrtají hlavou.

Řekli jsme si, že jestli tam ten inzerát ještě bude, až se v září vrátíme, zajedeme se tam podívat. Jenom tak, abychom měli představu, co se taky prodává…

Který blázen by tohle koupil?

Říjen 2021. Sedím u stolu v našem pražském bytě a zdravý rozum v mé hlavě jede na plné obrátky:
Ty a v takovém stavení? Vždyť máš problém uklízet i v tomhle malém bytě!
Vždyť v té vesnici není ani večerka! Tady máme pekárnu za rohem a můžeme mít čerstvý chleba každý den.
A jak tam seženeš pro děti slušnou školu? Budou muset pořád někam dojíždět. Vzpomeň si na své dětství, jak jsi na vesnici byla nešťastná…
Jasně, že tam ten inzerát ještě v září byl. Který blázen by taky kupoval něco, kde ho čeká samá práce?

Načež tohle všechno přehluší představa, jak vybíhám bosky do slunného rána na zahradu a cvičím jógu pod rozložitým ořešákem. Jak náš syn pomáhá na stavbě, stejně jako kdysi můj brácha, a vyroste z něj chlap, který si umí se vším poradit. Jak se na svátky sjede celá rodina a pro všechny se najde místo…

A tak ani nevím, kde se to ve mně bere, vyšvihnu před manželem tak plamenný monolog, že ten odpoví jen: „No, to dává smysl. Tak do toho pojďme.“

Když pak odkládá mobil s tím, že se s makléřkou dohodl na ceně, a nalívá mi panáka, vlastně nevím, jestli mám výskat radostí nebo se začít bát, do čeho proboha jsme se to pustili.

Má to smysl

Od té doby se tento souboj v mé hlavě odehrává pravidelně. Mám ráda výstupy z komfortní zóny. Vím, že mě posouvají, a snažím se je proto vědomě dělat. Jenže tohle, to není výstup, to je výskok z letadla!

Přesto naprosto jasně cítím, že jsme to udělat museli.

Nikdy totiž nelitujeme toho, co jsme udělali, ale litujeme toho, co jsme neudělali.

A tak prožraným trámům, doškové střeše a půdě plné sena zdar!