Calvi, Korsika. Sedím na dece před stanem s mobilem v ruce a hledám, kam se dá v okolí jet na výlet.
Miluju plánování. Miluju cestování. Miluju poznávat nová místa a dělat krásné fotky. Několik let jsem pracovala jako průvodkyně poznávacích zájezdů a listování v průvodcích a hledání toho nejlepšího mě fakt baví.
Jenže brzy se dostavuje stará známá myšlenka: Néé, tady je toho tolik krásného k vidění, že to vůbec nemůžeme stihnout! Jak to teda udělat? Jet dopoledne, odpoledne nebo přes oběd? Vrátit se na noční spaní? A abych stihla ještě uvařit a děti se aspoň vykoupaly v moři, když už tu jsme…
V hlavě to šrotuje na plné obrátky. Když zvolím tohle místo, neuvidíme už tamto…
Systémem „musíme vidět všechno, co jsem si naplánovala“ jsem před lety ve východním Turecku odrovnala svého muže tak, že po několika neprospaných nocích (protože jsme museli v noci lézt na horu kvůli východu slunce/přesouvat se někam nočním busem/nocovat ve spacáku na krajnici) lehnul vyčerpáním.
Je mi jasná jedna věc. Pokud si chci tuhle cestu užít nejen já, musím se zbavit svých myšlenkových vzorců.
A tak si velmi nerada připouštím, že moje utkvělé představy a chorobné plánování mi brání užívat si přítomný okamžik tam, kde zrovna jsem.
Je čas uvědomit si a zrevidovat svůj hodnotový žebříček. V tu chvíli mi to dochází. Úplně nahoře je pohoda. Stav, kdy všichni členové rodiny jsou spokojení. Vyspaní, najezení, mají čas si přečíst knížku (tatínek), mají výhled na koleje (děti), no a maminka si občas zaběhne sama na vrchol nebo do městečka udělat pěkné fotky.
Přejezdy autem jsme zkrátili na maximálně čtyři hodiny denně. Z Korsiky jsme za celý měsíc projeli sotva severní polovinu. Přestala jsem číst průvodce. Chodili jsme po bezejmenných kopcích, které byly blízko ubytování, vyhýbali jsme se velkým městům. Nikam jsme nespěchali.
Když se někdo zeptal, jak se máme, neměla jsem absolutně chuť říkat, kde jsme byli a co jsme viděli. Nebylo to podstatné.
Celou cestou se prolínalo oproštění se. Od starých myšlenkových vzorců. Od věcí, které v životě nepotřebujeme.
Zjistili jsme
a především, že oproštění se nám přináší pocit svobody. A svobodu máme na našem hodnotovém žebříčku velmi vysoko.
Byly to dny ve znamení neuvěřitelné pohody a vděčnosti. Každé dopoledne jsem vyšla do zahrady, posbírala, co zrovna dozrálo, a uvařila z toho oběd. A u toho mi došlo ještě něco. Já už nepotřebuju cestovat.
Neříkám, že už cestovat nebudu. Určitě budu a budu za tu možnost vděčná. Ale bude to s úplně jiným záměrem. Proto, abychom ukázali svět dětem. Ne proto, abych si odškrtla položky na seznamu top destinací.
Když dnes vidím na facebooku kamarádů všechny ty krásné fotky z dovolených, už to se mnou nic nedělá. Už vím, že za pocitem štěstí nemusím nikam jet.