5 důvodů, proč nejím cukr

1. Jsem zdravější

Před tím, než jsem ve svém druhém těhotenství změnila stravování, jsem trpěla různými drobnými zdravotními problémy. Považovala jsem je za běžné, nebylo to přece nic strašného, co by stálo za řeč. Ale otravovaly mi život. Problematická pleť, ekzém na rukou, několikrát do roka záněty močových cest a mykózy.

Když jsem pak vynechala cukr z jídla, tyto problémy úplně vymizely. Jistě, cukr nebyl asi jediný faktor (třeba u ekzému vidím i jasnou souvislost se stresem), ale jsem přesvědčená, že to byl faktor zásadní.

2. Cítím se lépe!

Celý svůj život jsem byla chronický svačinkář. Jednou jsem málem omdlela na běžkách a rodiče mi volali horskou službu. Od té doby jsem měla takový strach, že někde zkolabuju, že jsem všude vozila kapsy plné sladkých tyčinek. Když na mě přišel hlad, musela jsem se okamžitě najíst, jinak jsem měla pocit, že umřu.

Teď už vím, že za tím byly výkyvy hladiny cukru v krvi. Když jsem si před výletem dala k snídani vánočku, vedlo to k rychlému zvýšení cukru v krvi a následnému rychlému uvolnění inzulinu ze slinivky. Funkcí inzulinu je cukr v krvi zase snížit tím, že ho přesune do buněk. Tomu napomohla i fyzická aktivita a cukr byl pro změnu zase nízko, takže mě přepadl pocit slabosti.

Vánočka, stejně jako cukr, patří mezi potraviny s vysokým glykemickým indexem, což znamená, že se z ní rychle vstřebá cukr do krve a vede k vyšší produkci inzulinu. Velké výkyvy hladin cukru a inzulinu vyčerpávají slinivku a jsou rizikovým faktorem pro vznik cukrovky 2.typu.

Poté, co jsem přestala jíst cukr (a téměř úplně taky bílou mouku), mě přestaly přepadat pocity hladu. Sladké tyčinky už s sebou nenosím a ani je nekupuji. Vím, že několik hodin bez jídla vydržím.

Ruku v ruce s tím jde i psychická pohoda. Stabilní hladina cukru je spojená se stabilnější náladou. Není to jenom moje zkušenost, stále více se ukazuje možná souvislost mezi konzumací cukru a vznikem depresí. (A mimochodem, diabetici mají dvakrát vyšší riziko vzniku deprese než zdraví lidé.)

3. Chci prožít stáří ve zdraví

Zvýšená konzumace cukru vede nejenom k zubnímu kazu nebo obezitě, ale také k rozvoji inzulinové rezistence a tím zvýšenému riziku srdečně cévních onemocnění, obezity, některých typů nádorů a Alzheimerovy demence.

Alzheimerova demence bývá občas nazývána cukrovkou 3.typu. To proto, že při jejím vzniku, stejně jako u cukrovky, hraje roli právě inzulinová rezistence. (Inzulinová rezistence je stav, kdy buňky přestávájí být citlivé na účinky inzulinu a cukr zůstává ve vyšší hladině v krvi.)

Dobrá zpráva je, že vznik Alzheimerovy demence můžeme včasnou prevencí ovlivnit. A to kromě jiných opatření právě i tím, jak se budeme stravovat. A čím dříve začneme, tím lépe. Ukazuje se, že vzniku choroby totiž předchází celá desetiletí pozvolných změn v metabolismu mozku.

4. Jídlo má pro mě nový rozměr

Když přestaneme jíst cukr, naše chuťové buňky se proberou z jakési letargie a začnou vnímat sladkou chuť tam, kde ji dříve nevnímaly. V přirozeně sladkých potravinách jako je mrkev nebo ořechy. Začneme rozlišovat i jemnější chuťové nuance a z jídla můžeme mít úplně jiný zážitek.

O potěšení z jídla jsem tedy nepřišla, právě naopak. Chuťovým zážitkem je pro mě třeba pečená zelenina nebo jáhlová kaše se švestkami a mákem. A když si jednou za čas dám v kavárně medovník, připadá mi většinou tak moc sladký, že ho mám problém vůbec dojíst.

5. Jsem svobodnější

Tohle je pro mě ten největší benefit ze všech. Je to skvělý pocit, jít kolem cukrárny a vědět, že mi to nic neříká. Dát si kafe a neobjednat si k němu dortík. Odmítnout nabízenou sladkost, když vím, že by mi po ní nebylo dobře.

To samozřejmě neznamená, že bych si už nikdy sladké nedala. Když mi babička upeče koláče, málokdy jim odolám. Rozdíl je v tom, že to rozhodnutí dělám vědomě. Je to moje volba.

Když jsem totiž dřív během cesty z práce měla nutkavou potřebu stavit se v pekařství a koupit si šáteček, nebylo to tak úplně moje rozhodnutí. Spolurozhodovaly se mnou i moje střevní bakterie, které byly na cukr navyklé a říkaly si o něj.

Zní to zvláštně? Funguje to asi takto: Naše střevo komunikuje pomocí signálních molekul s mozkem a ovlivňuje tak naše chování – pocity hladu a sytosti i naše chutě. Tyto signální molekuly vznikají jednak v buňkách našeho střeva, ale také v bakteriích, které se v našem střevu nachází. Konzumace cukru vede ke změně ve složení souboru našich bakterií a tím i ke změně signálů, které přichází do mozku.

Jinými slovy, tím, co jíme, ovlivňujeme složení našich střevních bakterií a ony zas potom ovlivňují naše stravovací chování.

Pokud najdeme vůli přetnout tento začarovaný kruh, získáme zpět nadvládu nad svým mozkem. Budeme to my, kdo určuje, co si dáme k jídlu. A to podle mě stojí za to.