Já a pandemie

Tohle bude hodně osobní. Ale muselo to ven. Jednak proto, že je tohle téma ve mně pořád živé. Ale hlavně proto, že si myslím, že by se teď, když odezněly ty největší emoce, mělo mnohem více otevírat a bohužel se to neděje. Většina společnosti jako by ráda zapomněla, v čem jsme ještě před nedávnem žili.

Já se obávám, že na některé věci nikdy nezapomenu.

Ještě před rokem jsem jela tramvají setmělou Prahou a připadala si jako zločinec. Chtěla jsem si nechat ostříhat vlasy a darovat je na paruku. A neměla jsem certifikát.

Chtěla jsem jít s kamarádkama do hospody, ale nakonec šly beze mě. Neměla jsem certifikát.

Chtěla jsem dětem koupit oblečení na benefičním bazárku. Nepustili mě dovnitř. Neměla jsem certifikát.

Nikdy nezapomenu, jak nám tchýně řekla, že našim dětem kazíme život, protože kvůli nám nesmí ani na bazén a do divadla.

Co mi přinesla pandemie

Oproti většině mých kolegů lékařů jsem během pandemie měla jednu obrovskou výhodu. Byla jsem na mateřské, a měla tudíž spoustu času na čtení, studium a přemýšlení. Jakmile se objevil nový virus, se zájmem jsem to sledovala.

Bylo to pro mě období, kdy jsem si začala klást otázky, které jsem si dříve nekladla. Vedli jsme s manželem po večerech dlouhé debaty o zdraví, o smrti, o hodnotách, které jsou pro nás důležité. Vlastně jsme si díky tomu formovali názor na to, jak chceme žít.

Už od počátku se téměř veškerá pozornost soustředila na virus a na to, jak se mu vyhnout. O druhé, neméně důležité části rovnice s názvem infekční onemocnění, tedy imunitě a její podpoře, se k mému údivu mluvilo velmi málo.

Byla přitom k dipozici data o prospěšnosti vitaminu D nebo omega 3 kyselin, ukazovalo se, že rizikovými faktory těžkého průběhu je obezita a další faktory nezdravého životního stylu. A místo podpory zdravého stravování nebo zanechání kouření se zakázal dětem tělocvik. Věděli jsme, že imunitě prospívá pohyb, čerstvý vzduch, psychická pohoda a taky mezilidské vztahy. A přesně tyto věci nám byly odpírány.

Pro nás to byla jedinečná příležitost si uvědomit, že právě tyto věci považujeme za důležité a že život bez nich pro nás přestává být k žití. I na základě této zkušenosti jsme později podnikli zásadní životní krok a odstěhovali se z Prahy.

Nalomená důvěra

Pamatuju si moment, kdy jeden lékař z kliniky, kde jsem před mateřskou pracovala, byl Ministerstvem zdravotnictví označen za dezinformátora. Byl to člověk, který rozuměl lékařské vědě víc než kdokoli, koho jsem znala. Jen vyjádřil jiný názor, než se hodilo.

Dosti to mnou pohnulo a začala jsem přemýšlet nad tím, kterým zdrojům můžu důvěřovat a kterým ne. Hledala jsem informace, diskutovala s kamarády matematiky a statistiky, oprašovala učebnice infekčního lékařství, poslouchala rozhovory s imunology a četla studie i úvahy o etice, vědě a medicíně jako takové.

Zjišťovala jsem, v jakém střetu zájmů je spousta odborníků, kteří jsou denně vidět na obrazovkách, jak jednostranně informuje o situaci většina médií, jak různě se dají interpretovat data. (A ne, nesledovala jsem proruské weby a diskuzní fóra antivaxerů. Za dobré zdroje považuju např. Týdeník Echo, Smis-lab, Covid zápisky nebo fb Šimona Reicha).

Bylo to pro mě sakra náročné. Ztratila jsem spoustu iluzí a probrečela spoustu večerů. Bojovala jsem se svými strachy, znovu a znovu se ptala sama sebe, čemu věřím, opakovaně zpochybňovala svoje myšlenky. Byla to jedna velká lekce seberozvoje.

Začala jsem se názorově rozcházet se spoustou přátel. Nemrzelo mě ani tak to, že spolu nesouhlasíme, jako fakt, že spousta z nich se o tom vůbec nechtěla bavit a vlastně mi ani nedala možnost s nimi argumentovat.

Jak se ze mě stal druhořadý občan?

Aby bylo jasno. Nejsem antivaxer. Mám za sebou víc očkování než většina populace a moje děti mají všechna základní i mnohá nepovinná očkování.

Důvod, proč jsem se tentokrát naočkovat nenechala, byl prostý – usoudila jsem, že v mém případě je riziko vážného průběhu a zatížení nemocničního systému velmi nízké. Jinými slovy v mém konkrétním případě benefit vakcinace nepřevyšuje její rizika. (Často až nekritické nadšení z nové vakcíny jsem nesdílela – o jejích dlouhodobých účincích jsme už z podstaty nemohli vědět nic a obecně neexistuje medicínský zákrok, který má nulové riziko.)

Například u starších členů rodiny byl samozřejmě tento poměr opačný a tak jsem jim očkování bez váhání doporučovala.

Jako u všech lékařských zákroků je podle mě potřeba ke každému pacientovi přistupovat individuálně. S údivem jsem proto sledovala, jak se toto základní pravidlo individuálního poměru benefit/riziko nebere v potaz a očkuje se napříč společností, včetně lidí s autoimunitními chorobami nebo dětí, jak se očkuje bez ohledu na prodělání nemoci či těsně po něm, což do té doby bylo v medicíně minimálně kontroverzní.

To rozhodnutí nebylo jednoduché a dost možná bych se rozhodla jinak, kdybych v té době pracovala v nemocnici. (Pozorně jsem sledovala data o tom, jestli a jak dlouho očkování brání přenosu infekce a považovala bych to za relevantní důvod proč ho podstoupit. Ale poměrně brzy se ukazovalo, že očkování šíření viru výrazněji a dlouhodobě nebrání.)

Naprosto jsem chápala všechny, kteří se naočkovat nechali. Chápala jsem rozhořčené reakce kamarádů, kteří pracovali v nemocnicích, viděli denně těžké průběhy a bylo to pro ně vyčerpávající a emočně náročné. Rozuměla jsem dokonce i těm kamarádům, kteří nechali naočkovat své dvanáctileté děti, aby mohly jet na lyže.

Já osobně bych se ale nemohla podívat sama sobě do očí, kdybych šla absolvovat zdravotní zákrok proto, abych mohla jít hospody.

A tak jsem se stala člověkem, který je ,,nezodpovědný“, který nesmí do restaurace, ke kadeřnici a na dětský bazárek. Podle prezidenta České lékařské komory taky ,,zrádcem“ a podle některých člověkem, který by neměl mít nárok na zdravotní péči. To vše v době, kdy se vědělo, že proočkovanost nevede ke vzniku kolektivní imunity.

Já, která se považuju za zodpovědného člověka a o své zdraví jsem pečovala řekla bych nadprůměrně – jedla zdravě a byla denně venku, v případě nachlazení zůstala doma a když jsem musela jít mezi lidi, vzala jsem si roušku. A když jsem chytila covid, udělala jsem si doma antigenní test, týden nevylezla ven a poležela si s paralenem.

Proč to všechno píšu?

Nechci teď debatovat o tom, jestli je správné se očkovat nebo ne, jestli mají vakcíny nežádoucí účinky a jestli lockdowny jsou efektivní nástroj proti šíření viru. Věřím, že každý z nás dělal to nejlepší, co mohl a co považoval za správné na základě informací, které měl k dispozici. Chci poukázat na to, že ještě před rokem byla část naší společnost omezována na svobodě a většina lidí to schvalovala.

Ještě loni v únoru jsem s napětím čekala, jestli se schválí vyhláška o povinném očkování pro lékaře. Vážně jsem přemýšlela o tom, že se do medicíny nevrátím. Ne proto, že bych se tak hrozně tomu očkování bránila, ale proto, že zásadně nesouhlasím se závěry České lékařské komory a s tím, aby byla komukoli vakcína vnucována násilím, navíc bez jasné opory v datech.

Jsem toho názoru, že každý má právo sám rozhodovat o svém zdraví a o tom, jestli podstoupí lékařský zákrok, a nést si za své rozhodnutí zodpovědnost. A je povinností lékaře poskytnout péči všem bez rozdílu. To, co se dělo, bylo z mého pohledu selhání hodnot, na kterých stojí svobodná společnost.

A i když mě ta tříletá zkušenost s pandemií v konečném efektu velmi obohatila, byla bych fakt ráda, kdybych některé věci už nemusela znovu zažít.