Jsem odmalička perfekcionistka. Když něco dělám, dělám to na maximum a chci ten nejlepší výsledek. To je fajn vlastnost, pokud jde o to mít na gymplu samé jedničky, napsat test z mikrobiologie nejlíp z ročníku nebo provést bezchybně epidurální anestezii. Ale v běžném životě je to občas peklo.
Pro mě tohle peklo začalo na mateřské. Mým jediným úkolem najednou bylo starat se o dítě a domácnost. Tak jsem se do toho pustila. A chtěla to mít perfektní. Začala jsem zodpovědně studovat, jak vychovávat dítě, jaké mu pořídit první boty, čím ho mazat a nemazat a taky čím ho krmit. A nejenom dítě, ale i celou rodinu.
Do té doby jsem se kuchyni vyhýbala. Teď najednou, jak jsem postupně zjišťovala informace o zdravé stravě, jsem tam začala trávit spoustu času. Učila jsem se vařit, googlila recepty, plánovala, řešila. Jídlo zabíralo čím dál větší část mé mozkové kapacity. A já jela dál – chtěla jsem to mít ještě lepší a dokonalejší.
V tu chvíli jsem si to samozřejmě takto neuvědomovala. Snažila jsem se dělat to nejlepší, co jsem mohla. Obě děti navíc byly hubené, takže jsem jídlo intenzivně řešila i s pediatrem. V jednu dobu jsem synovi dokonce vážila a zapisovala porce a strávila s ním víkend v nemocnici na vyšetřeních. Na nic se nepřišlo. Byl zdravý.
Já už ale dnes vím, co rozhodně zdravé nebylo. Byla to atmosféra, která u nás během jídla vládla. Můj skoro hmatatelný stres z toho, aby děti všechno snědly. Můj tlak na sebe samotnou, aby každé jídlo bylo dokonalé. Obrovská vnitřní kritika, když se mi něco nepovedlo. Naštvání na všechny kolem, když jim nechutnala moje superzdravá biobuchta bez cukru.
Až během jednoho společného víkendu na chalupě jsem dostala zpětnou vazbu od kamarádky. Řekla mi, že jí naše stolování připadá patologické. To byl samozřejmě v první chvíli šok. Vždyť já dělám to nejlepší!
A pak mi pomalu a postupně začínalo docházet, že i sebezdravější jídlo není zdravé
Poslední bod přesně vystihuje, do jakého stavu jsem se dostala. Místo toho, abych si s dětmi hrála, četla nebo byla na hřišti, jsem většinu dne byla v kuchyni.
Až později jsem si uvědomila ještě jednu věc – já jsem do té kuchyně utíkala. Bavilo mě to tam víc než hraní s dětmi, byla to pro mě vlastně forma seberealizace. To by samo o sobě nebylo špatně. Kdyby to neprobíhalo na úkor pohody celé rodiny.
Občas máme tendenci se zaměřit na jednu věc a dělat ji perfektně, zatímco vůbec nevidíme, že kvůli tomu opomíjíme jiné věci, které jsou ale stejně důležité. A někdy i důležitější.
V tu chvíli je fajn, když přijde nějaký impuls, který nás donutí se zastavit, podívat se na své jednání z nadhledu a přehodnotit priority. Přiznat sami sobě i okolí, že jsme ulítli, a přistoupit na jiný pohled. Často to není bez bolesti a chce to nějaký čas. Ale může nás to posunout o velký kus dál.
Já už mám dnes svůj hodnotový žebříček stanovený. Vím, že
Snažím se v každém okamžiku ptát sama sebe, co má v tu chvíli přednost s ohledem na hodnoty, které jsou pro mě důležité. A snažím se s perfekcionismem pracovat i v jiných oblastech života.
Možná je vám můj příběh vzdálený, protože vy něco takového vůbec neřešíte. Možná že řešíte úplně něco jiného a možná to pro vás dosud nebylo vůbec téma. Jídlo je ale nezbytnou součástí života každého z nás a každý s ním máme spojené své příběhy a emoce. A když se na něj podíváme jinou optikou, můžeme se o sobě mnohé dozvědět.
Napadá mě totiž spousta dalších situací, kdy i sebezdravější jídlo nemusí být zdravé
Zdraví totiž není jenom o tom, jak jíte, hýbete se nebo spíte, ale taky jak se u toho cítíte a jaké máte vztahy s ostatními.
Souhlasíte? Je něco, co jste si vy sami díky jídlu uvědomili? Budu moc ráda, když se se mnou o své zkušenosti podělíte.